Jak možná někteří ví, a jiní tuší, jsem veliký fanda nadpřirození nadpřirozena a focení. A když je možnost moje zájmy nějak kombinovat, tak (většinou) ani chvilku neváhám, a jdu to toho! No, v tomhle případě jsem váhal docela dlouho, ale i tak jsem se k tomu nakonec dostal, a tady je report!
Všechno to původně začalo jako test nové lokality pro focení hvězd. I nad vesnicí je oranžové ošklivo okem neviditelné, a člověk tak lokalitu musí vybírat opatrně, pokud nechce mít oranžové nebe. A… Jak vidíte, vybíral jsem špatně 😀 (fotka je hodně upravovaná, originál je zde.
Po několika hvězdofotkách jsem ovšem dostal lepší nápad. Nová lokalita se nachází vedle místa s krutou historií… Takže lov duchů byla jasná volba.
Jako první bych měl asi popsat ono místo. Jedná se o staré zemědělské zařízení, lidově nazývané kravín. Je téměř nepoužívané, ale stále částečně hlídané. Proto jsem vyrazil v neděli, abych měl jistotu že tam nikdo nebude. (V nedělu se u nás chlastá ještě…)
A proč právě tahle lokalita? Inu… Před časem se tam stala tragédie. Vyhasl tam život dvou mladých dívek. Víc se o tom rozepisovat nehodlám, nejsem černá kronika. Je to tragédie, ale dělá to z lokality ideální místo pro „lov duchů“.
Ač jsem ten proklamovaný fanda tajemna, jsem zároveň i skeptik a realista. Tam kde ostatní slyší hlasy duchů, já slyším meluzínu. Tam kde ostatní slyší řádění poltergeista, já slyším dřevěná vrata pod náporem větru.
A že ten vítr byl hodně divoký…
Člověk může být největší realista a skeptik pod sluncem, ale postávání u plechové budovy která s každým poryvem větru začne vyluzovat zvuky podobné křiku v kombinaci se zíráním do tmy při čekání na konec expozice, s vámi udělá divy. Ne nadarmo se říká, že když zíráte do tmy, tma začne zírat do vás. (No, ono to bylo trochu jinak, s propastí, ale myslím že by se to dalo použít i na tmu.)
Každá vteřina expozice fotoaparátu byla díky nervozitě znásobená třemi, a ač jsem stále svým očím a uším tvrdil že bubáci nejsou, otáčel jsem se za každým vrznutím branky a každým šustnutím větve stromu.
Čím blíže jsem byl místu tragédie, tím větší nervozita se dostavovala. Nervózně jsem přešlapoval na místě, ale přesto mé racionální mé vítězilo, a já fotil dál. No a… Tak nějak se mi povedlo udělat pár fotek se kterými jsem byl celkem spokojen. Pokud by se našel někdo dost zvrácený na to, aby si chtěl dát dobrovolně nějakou z fotek na plochu, odkážu ho na můj profil devianta.
A pro ty co jsou jen zvědaví, přikládám malou galerii těch lepších fotek.