Je strašně srandovní jak čas dokáže kompletně překopat osobnost. Začnete mít jiný chutě, poslouchat jinou hudbu, jinak se oblíkat, najdete si nový koníčky a tak podobně. Nevím jestli si touto duševní přeměnou procházejí všichni, ale já stoprocentně ano, a to nejen jednou.
Krásnej příklad je můj hudební vkus. Když jsem se poprvý zaposlouchal do hudby a vnímal jí každým kouskem těla, hráli zrovna Alphaville. Byla to velice zvláštní hudba. Pro někoho možná nestravitelná, ale já si je prostě oblíbil. Vzpomínám na moje chvilky s Big in Japan nebo Afternoon in utopia. Potom, ovlivněn dobou jsem se nachvíli ponořil do techna a remixů. To bylo spíš pomatení smyslů. Dalo by se říct že jsem to poslouchal jen protože to poslouchali ostatní.
S érou prciček u mě začal převládat punk-rock. To byly takový první náznaky „plného vnímání hudby“. Avril Lavigne(píšu to správně?) Blink 182 nebo Sum 421. Prostě taková energická hudba pro mladý. Čím dýl jsem to ale poslouchal, tím víc mi to přišlo slabý a začal jsem poslouchat čím dál tvrdší věci. Iron Maiden, Lordi, AC/DC, Black Sabbath a skončilo to tak že jsem strávil celou noc čuměním do zdi a posloucháním jedné a té samé písničky od Amon Amarth.
Po „Drsnym“ Období jsem si začal libovat v Grungi. Mojí srdcovkou se stala nirvana. A v hrudi mi začla bít bedna va tvaru srdce. To trvalo docela dlouho. Nirvanu mám totiž fakt moc rád.
A pak nastal zlom. Čím víc jsem toho slyšel, tím víc mi to začínalo připadat všechno stejný. Začal jsem teda hledat něco netradičního. Začal jsem poslouchat Nohavicu, pár undergroundovejch kapel na bandzonu. U Nohavicy jsem zjistil že se mi líbí hlavně jeho starší kousky. Díky tipům na youtube jsem se dostal od Jarka ke Krylovi a od něj na Landu a Orlíky. Začal jsem poslouchat čím dál starší hudbu s s hrůzou zjišťova že dnešní hudba prostě nestojí za to.
Dopadlo to tak že jsem se zase vrátil k šedesátkám. Scott McKenzie, Mammas and Papas, Beatles a podobně. Jen z tejhle hudby jsem dokázal cítit nějaký emoce a díky tomu se vlnit do rytmu. A tak to je i dneska. Prostě jsem v duši asi starej Hippiesák. A to nejen hudbou ale i vzhledem 😀
A já se ptám! Jak jste na tom se změnama v životě vy?
4 reakce na „Brutální OMG změna vkusu?“
Myslím, že tím prošel každej. Od mala jsem tak nějak dělala všechno co ostatní, díky tomu jsem našla řeč s každým. To, ale skončilo, když se naši rozvedli. Bylo mi jasný, že to takhle dál nepude. Pomalu jsem zjišťovala co mne baví a většinou to byl opak, málo co zůstalo. Můžu dokonce říct, že spousta věcí, který jsem dřív měla ráda, třeba muzika, se úplně změnily, jen poslech většiny popu, repu, hiphopu mně dovádí k šílenství. Dřív jsem to se všechno poslouchala. Většina dnešní hudby je nestravitelná!!! Starší skupiny a jejich singly maj v sobě něco, co většina nových ne. Důvod je jednoduchý, starý singly jsou originální, protože melodie se v novejch skladbách v podstatě jen opakujou. Ale jak říkám, jen ve většině, jsou i dobrý skupiny, ty poslouchám, ale je jich málo.
Oblečení, se během pár změnilo k nepoznání, to stejný koníčky, vyjadřování. Jsem za to ráda, bez změny by to nebyl život!
hehe, mám to se stylama tak nějak stejně. začal jsem na rocku, pak jsem přesedlal na mainstreamový popový sračky a od toho jsem se tak nějak přes Baldu dostal k chytrý elektro muzice. tam jsem hudebně procitnul a začal hudbu hltat tak nějak víc a hlavně jinak. Hlavou a ne jen ušima. Pak od dubu, dubstepu, glitche a tak přechod k jungle/dnb a to si poslechnu občas i dneska. Jinak můj hlavní playlist teď tvoří indie elektro-rock, který mě ovlivnil kompletně včetně vzhledu. Dokonce jsem si i obarvil vlasy na černo a mám menší patku. 😀
Jinak, momentálně moc pěkný vzhled blogisu. 🙂
Díkes, tenhle vzhled mám rozdělanej snad od počátku blogu. Pořád jsem ho upravoval a nastavoval až jsem přišel na ideální vzhled. A jsi mimochodem druhej co mi ho pochválil 😀
Jo změny, těch já za svojí krátkou část života zažil celkem dost 😀 Pamatuju si jak jsem v šestý třídě začal poslouchat elektro, techno, rap, hip-hop atp, jen proto, že to prostě bylo u nás na škole in 😀 Pak jsem ale zjistil, že tenhle styl hudby je vlastně jen o ničem, techno mi připadalo jako mlácení do něčeho, rap a hip-hop jako kecání či recitování, ale nikoli jako zpěv. Pak jsem začal poslouchat metal, punk a punk-rock, zkrátka tvrdší hudbu 😀 Pak to šlo i trochu ke gotický, jako je Nightwish a XIII. století. Postupem času jsem ale začal měknout, takže jsem začal poslouchat nějaký ten měkčí rock, někdy i hudbu popovýho stylu. Dneska je to tak, že jsem spíš tak trochu na rozhraní mezi popovou rockovou hudbou. Někdy si i poslechnu pár starých songů, kde člověk fakt může procítit. Podle svý nálady poslouchám určitý typ hudby a dost to i pomáhá. Třeba když jsem měl depku mi pomohla trochu smutná a gotická hudba a pár starých songů ze starých časů 😀 Když jsem zas nabitej energií a mám radost, tak posloucham něco tvrdšího a hlasitě zvrhlýho, kde zní elektrický kytary a bubny 😀