Už dlouho mě trápí nedostatek inspirace k psaní. Většinou když chytnu spisovatelskou“slinu“ jsem prostě mimo pcčko a to psaní mě po tom co dorazím domů prostě přejde. Rozhodl jsem se tedy zakročit.
Můj plán byl sbalit notebook, psa a vyrazit na mou oblíbenou loučku kde často jen tak sedím na trávě a pozoruji mraky. Napojím se jakýmsi mystickým způsobem na okolní svět, moje myšlenky plujou v hlavě jako mraky po obloze a díky tomu je stíhám zachytávat a analyzovat hezky jednu po druhej. Vzhledem k tomu že už tyhle řádky píšu pod nebeskou klenbou, obklopen polem ze severu, rybníkem z jihu a nádhernou loukou po obou stranách, rozhodl jsem se přetvořit původně povídku v článek na blog. Takže to berte jako…
Report z osamoceného psaní v přírodě.
Tak, a nastal ten den. Víkend, slunečno, pes rozdováděnej a já šťasten vycházím s taškou přes rameno ze dveří. První kroky mě automaticky vedly směrem k rybníku kterému zde už nikdo neřekne jinak než : „Mlejňák“. Prý je to z doby kdy u jezu bylo mlýnské kolo (nečekaně)
Podél rybníka vede skrz malý les úzká cestička. Na ní mám spoustu hezkých vzpomínek. Za všechny jmenuju den dětí ve školce, kdy právě po této cestě vedla stezka za pokladem. Míjím strom kde byl pověšen pytel sladkostí a beru to stále podél rybníka směrem na nedalekou loučku, která se díky traktoru pomalu ale jistě stávala polem. Musím říct že zrovna tudy moc často nechodím. Většinou jdu rovnou k sokolské chatce a potom kolem zahrad domů. Důvod dnešní vyjímky byly velice příhodně naskládané klády na které jsem se usadil.
I když docela toužím po tom vypadnout do města. Když se na podobném místě rozhlédnu musím si prostě říct… Tady je opravdu krásně. Přede mnou občas vidím přeběhnout srny, za mnou šplouchají kapři a ve vzduchu se vznáší cvrlikot ptáků. Občas kolem proběhne Arnold J. Rimmer s klackem v hubě a šíleným vrtěním ocasu se mě snaží donutit k jeho oblíbené hře kterou s láskou nazývám : Hoďmikurvatenklacík (mimochodem, nevlastním žádného ze členů červeného trpaslíka, Arnold je jméno našeho domácího psa.
Vzhledem k tomu že mi začíná být trochu zima, rozhodl jsem se že vyrazím k domovu. Beru to stejnou cestou jakou jsem přišel. Jediná změna je, že traktorista, předtím tvrdě .. traktorující. Seděl opřený o kolo traktoru a ujídal si rohlík s vysočinou. Zdvořile jsem kývl na pozdrav a šel dál. Krásné na zdejší krajině je její zdánlivá neměnnost. Když procházíte den co den stejná místa, připadají vám na první pohled stejná. Po chvilce pozorování ale zjistíte že spousta malých nepodstatných věcí je úplně jinak. Maličkosti jako keře, sem tam ubude nějaký menší keř který dá prostor novým mladým stromkům.
Další zajímavost je že ty nejoblíbenější místa jsou většinou do kopce. Dá to sice trošku práci se tam dostat ale odměnou vám bude když se na vrcholku kopečku otočíte zády a spatříte nádhernou krajinu zalitou zlatým světlem které pomalu mění barvu až do ruda. A to proto aby se za pár chvil mohla krajina zalít do ještě nádhernějšího bílého světla měsíce.
No. Myslím že to už bude asi tak všechno. Těm co čekali nějaký smysluplný text se omlouvám. Příště, až se mi podaří sehnat pořádný prográmek k webce, možná natočím všechna ta místa o kterých jsem vám dneska psal.