Tyhle stránky původně vznikly protože jsem potřeboval místo kde bych mohl přiškrtit moje tvůrčí střevo (tuto funkci u mě pravděpodobně plní slepák) a sem tam napsat co jsem kde kdy viděl zajímavého, kam jsem kdy šel. Koho jsem tam potkal a tak podobně. Nicméně časem se z blogu stala základna a reklamní plac pro moje ostatní projekty, a to mi vadí…..
Překladatelské doupě už má svoje místo na citarna.druiduv.net a stal se z něj relativně nezávislý blog. J-Jump bude mít taky brzo svoje stránky a tak budu moct většinu prostoru zde věnovat jen a jen mě. Tohle mě napadlo při mém každovečerním čajovém dýchánku. Abych to upřesnil, každý den před spaním otevřu okna dokořán, naleji si horký čaj a za doprovodu měsíční sonáty koukám na nebe.
Dělám to tak už hodně dlouho. Ovšem na nový rok kdy jinak klidnou oblohu zaplňovala světla ohňostroje a já jsem se mírně kymácel nad flaškou vína, se mi mihly hlavou myšlenka…
,,Proč vlastně sleduju oblohu?”
Od té doby jsem jí pozoroval se zvláštním pocitem nevědomosti. Tentokrát nejen že jsem nevěděl co se skrývá v hlubinách vesmíru ale trápil mě i fakt že se kolikrát musím přemáhat abych se zvedl s postele, zapnul počítač a našel sluchátka a vykonal svůj každovečerní ,,rituál” . Jako by mi něco říkalo že bych mohl prošvihnout něco důležitého když to neudělám.
Uplynul nějaký ten měsíc a já jsem vyměnil měsíční sonátu za Prelude z Bachovy Suity pro Cello č. 5. Večerní klid ovšem narušil nějaký šílenec prohánějící se ve svém autě značně nelidskou rychlostí. To nepříjemné skřípění brzd mě doslova vykoplo z židle a přinutilo mě se z okna trošku vyklonit. Jediné co jsem spatřil byla rozmazaná světelná čára nakreslená jeho zadními světlomety. Značně vylekaný jsem se se slovy ,,Zabij se debile” znova posadil do rozvrzaného koženého křesílka a začal jsem dál usrkávat přeslazený čaj značky albert quality.
Možná to bylo tím šokem, ale najednou jsem přišel na to, proč tak dlouho pozoruju nebe. Bylo to ze stejného důvodu jako má každoroční krátká modlitba na nový rok. Ze stejného důvodu jako fakt, že vždy když se posadím na louku, rozhlédnu se kolem sebe v naději že uvidím čtyřlístek. Kvůli tomu stejnému důvodu se pokaždé ztrapním v autobuse když uvidím procházet kominíka. (Jsem zipový typ člověka, jediný knoflík co mám je u kalhot, a chytat se za rozkrok v hromadné dopravě nepůsobí dobře). Abych se už konečně vymáčkl. To proč tak civím na nebe je proto že…
,,Čekám na padající hvězdu”
Ano, jen chci mít ještě jedno přání. Vždy když se mi v minulosti poštěstilo a nějakou tu hvězdičku jsem padat viděl, přál jsem si štěstí… Přál jsem si ho sám pro sebe. A nějakou dobu jsem šťastný byl. Časem jsem ovšem začal zjišťovat že lidé kolem mě šťastní nejsou. To mě docela deprimovalo a posmutněl jsem taky. Svět najednou ztrácel barvy a přestal fungovat tak jak má. Běžná rutina typu vstát, celý den nedělat naprosto nic a večer uléhat s pocitem že jsem k ničemu se mi začala nepříjemně vrývat do kůže. Snažím se tomu bránit zuby nehty. Ale jak se říká, zvyk je železná košile.
A proto každou noc vzhlížím k nebi a čekám na padající hvězdu abych si mohl přát….
,,Chci aby byli šťastní všichni které znám. Rodina, přátelé i lidé které potkávám na ulici. Protože mé štěstí je mi k ničemu když ho nemám s kým sdílet.”
1 komentář u „Návrat k blogořenům a malá úvaha.“
Osobně na nebe koukám dlouho, když si urovnávám myšlenky : )) A to koukám spíš za nebe, než na nebe. A ještě občas ráno, když „věštím“ jaký bude den. Ale to jen, když ráno někam jdu…
S tím pocitem, že jsi k ničemu, s tím nic nenaděláš pomocí přání a spadlé hvězdy 🙂 To musíš měnit ty, ne chudák prskavka v atmosféře.
Takže když budu zlý, což bohužel musím, pak přání v závěru je sice krásné, ale neplatné, protože ty šťastný podle zbytku textu nejsi, takže pokud uděláš přáním šťastné ostatní, budou sice šťastní, ale ty sám o sobě, nebudeš mít štěstí žádné, tedy nic ke sdílení.
Altruistické vytáčky, které by tvrdily: „Já budu šťastný, protože budou šťastní oni,“ jsou pěkné, ale časem uvidíš, i když třeba chvíli veselý budeš, že se „neštěstí“ vrátí.
Ne, ne… Když chceš měnit svět, má se začít u sebe, takže bych se zaměřil spíš na část „Jsem k ničemu“ a začal s tím něco dělat, našel si v životě směr a přestal obviňovat z neštěstí ostatní…
Ale tak, to je jen můj názor a příspěvek k téhle otázce.